Příběh o velké lasce ke psovy
1.příběh, který je věnován nezapomenutelné psí kamarádce Astě...
Dnes 28.března 2007 uběhly přesně dva roky od doby, kdy mě a Meggy(GR) opustila naše nejlepší kamarádka na čtyřech tlapkách, která mě i Meggy vychovala, byla s námi po celou tu dobu
co jsme rostly, naučila nás mnoho věcí a udělala z nás to, co jsme.. Sice Astička byla plemene Německý ovčák, ale krom mě nechala na světě ještě tehdy roční fenu golden retrievera… Tímto bych tedy chtěla na Astu zavzpomínat a podělit se o tyto vzpomínky s vámi…
Byly mi teprve čtyři roky, když můj bratr si domu v plátěné tašce přivezl krásné malé vlkošedé psí miminko.. Je to už 12 let, ale já si pořád živě pamatuji ten pohled na to malé štěňátko co koukalo z tašky, když bratr přijížděl s ním na kole, jak poprvé ochutnala granulky v novém domově a jak jsme si hrály..
Astu vycvičil můj bratr a když jí byly tak 4 roky a mě 8 let, z ničeho nic se ve mně ocitla
ohromná láska ke psům, která ve mě stále přetrvává až do teď.. Více sem se začala o Astu starat, chodila jsem s ní na procházky, krmila jsem jí, kartáčovala,… Společně s Astou jsme objevovaly svět a Asta ze mě dělala čím dál většího milovníka psů..
Časem sem si začala říkat, že bych si chtěla také vycvičit svého vlastního psa a s Astičkou jsem si pořídili další kamarádku a to právě fenečku goldíka Meggy.. Tehdy bylo Astě již 8 let a mě akorát 13.. S Meggy jsem se opravdu začala věnovat výcviku a chodila jsem od jejích pěti měsíců s ní na cvičák. Teď jsem chodila s oběma holkama na dlouhé procházky při kterých jsem skupinově trénovala za pomocí Asty poslušnost.. Meggy se od Asty rychle učila.. Byly super dvojka.. Asta Meggy velmi rychle přijmula za svou a jakmile se na procházce k nám přiblížil nějaký pes a chtěl se kámošit, Asta byla v pozoru a nedala dopustit na Meggy ..
Takhle krásně jsem se měly celé dva roky… Celý den sem byla s holkama a jen na cvičák sem si brala jenom Meggy.. Jednou ale když jsem se s Meggy vracela domu, bylo mi divné, že Asta jako obvykle nestojí u vrat a nevrtí ocáskem.. ,,Dobře, tak třeba spí nebo vyvádí nějakou lumpárnu na zahradě“ sem si řekla a šla jsem na zahradu.. Ano Asta již stála připravená za rohem, ale hned jak jsem jí viděla, věděla jsem, že není něco v pořádku.. Stála přikrčená, hlavu až skoro u země a křečovitě zatočený ocas svěšený mezi zadní nohy… Ihned jsem na ní laskavě promluvila a řekla jsem jí ať si lehne aby si ulevila.. .Ale nemohla.. Všechno jí bolelo a ona sotva udělala pouhý krok…
Chvilku sem přemýšlela nad tím co by jí mohlo být a myslela jsem že je otrávená, tak jsem jí nechala ohřát mléko, abych vyvolala zvracení, ale nic.. Nechtěla se napít ani samotné vody… Zavolala jsem tedy našeho veterináře a s tím jsem se domluvila, aby zajel co nejrychleji k nám domu neboť přesun do ordinace byl vcelku nemožný.. Mezitím než veterinář přijel, dala jsem Astu do tepla a celou domu tam byla s ní.. Tam se mi podařilo, aby si sama lehla, ale jen na chvíli.. Veterinář pak zjistil, že Asta má zánět žaludku a náběh na zánět dělohy.. Měla i teplotu a tu jsem jí musela několikrát za den měřit a volat pak veterináři, jak je na tom.. Píchnul jí pár injekcí a řekl, čím jí máme krmit.. Astě se asi po dvou hodinách stav zlepšil a dokázala i déle ležet.. Začala ale pít velké množství vody a každých 15 minut se musela dojít vyčůrat.. Takhle to trvalo týden, než Asta dokázala zase čileji běhat a hrát si s Meggy.. Občas se jí to ale vrátilo a jeden týden byla víceméně v pohodě a druhý týden jí bylo zase zle a měla křeče…
Tohle trvalo 3 měsíce… Pak Asta začala hárat a byla v pohodě, tak jsem si říkala že to už snad bude lepší.. Akorát byly Velikonoce a celá naše rodina se sešla s příbuzenstvem, tak se slavilo.. Asta i Meggy ležely u nás, zatím co my jsem se bavily… Po chvíli jsem šla ale s bratránkem domů do pokoje, tak jsem se tam se všemi rozloučila, pohladila jsem si Meggy a pak sem šla dát ještě jedno pohlazení Astičce.. V té době jsem ale nevěděla, že to bude poslední pohlazení, které mi Asta oplatí svým nádherným pohledem… Opět před sebou vidím, jak zavírám dveře té místnosti ve které se tak slavilo a vidim Asty oči, kterými na mě kouká.. O ty krásné oči jsem přišla pouhým zavřením dveří… A teď začalo odpočítávání posledních chvil… Byla jsem první, kdo z té místnosti odešel.. První s kterým se Asta rozloučila.. Já první a Meggy poslední…
Ráno mě vzbudil hlas babičky a taťky.. Babička taťku budila, ale já nevěděla proč.. Ale ležela jsem dál a ještě jsem spala.. Za chvíli šel ale někdo ke mně do pokoje.. Byl to taťka a šetrně mi řekl, ať zavolám veterináře… Okamžitě jsem se ho zeptala ,,Co je Astě??!“ a on chvíli mlčel a pak řekl, že je nejspíš mrtvá…..
Rychle jsem vstala a taťka pak volal veterináři.. Ještě než přijel, taťka mi řekl, že nechá na mě, jestli chci jít teď ven a nebo raději zůstat doma.. Já v ten moment nevěděla, tak aniž bych odpověděla, taťka odešel ven čekat na veterináře… Nakonec jsem zůstala doma.. Z okna jsem jen viděla tu mou kamarádku.. Nehybně ležela u boudy a ,,spala“.. A Meggy… ta ležela kousek od ní a čekala, až se Asta vzbudí… Ale už se nikdy nevzbudila….
Od té doby se mi často stává, že při některé činnosti na zahradě najednou ucítím jednu vůni… A ihned si vzpomenu, od kut tuhle vůni znám… Je to vůně toho malého štěňátka v tašce, které pak baští z hliněné misky své první granulky ve svém domově…
